Tomáš Korel, bývalý zručský brankář házenkářské Jiskry, se na kole vydal k moři do Chorvatska (Zruč nad Sázavou – Novigrad)
Tomáš Korel: ,,Dny uplynuly, myšlenky se v hlavě rozložily, nohy dobolely a já se rozhodl, že udělám nějaký sumup mého výletu na kole do Chorvatska.“
Myšlenka pochází od mého 18letého já. Jen jsem si na ní vzpomněl v 28, kdy se mi přesně před začátkem dovolené rozpadly plány a hledalo se něco náročného.
Den první:
Kolo připraveno, věci uchyceny… Člověk plný ideálu a energie. Sjíždím první kopec ve Zruči, kde byl i můj start. Přepadávám přes přední řídítka, protože nové brzdy „brzdí“. Krásný začátek. Ještě nemám ani 1 km a už jsem se rozplácl. Cesta ale pak šla celkem v pohodě, až na to, že jsem si všiml, že mi uchází tlak v pneu. Do Tábora co chvilku dofukuju, avšak Decathlon je umístěn hned vedle McDonaldu. Jaká to náhoda. Čekám silně vyhládlý na jídlo a dítě vedle mě mi říká, že smrdím… Může být rád, že ho nesním. Burger ve mě, duše vyměněna, pokračujeme. Blížím se k Českým Budějovicím. Hledám místo na první přespání. Tady v lesíku je to fajn a kousek od rybníka… Krásný rybník… Krásný… Fakt krásný… Plný komárů. V noci probíhá válka.
Den druhý:
Probouzím se za zvuku harvestoru. O 0.5 l krve chudší. Pozdravím pána v technice a jedu dál. Dostávám se na hraniční pohoří… Rakousko – super! Heh… Jo… Hezký… Je to tu hezký… Ale jak kdyby tu vyráběli kopce… Kopec za kopcem… Ležím v údolíčku, rozdýchávám to… Jakýsi pantáta zastavuje s traktorem a valníkem… Mluví cizí řeči a ukazuje na valník. Odmítám… Jak valník, tak vstát. Nakonec překonám kopce a dojíždím do Linzu. Ubytovávám se u tantrické slečny… A čtyř koček.
Den třetí:
Day of v Linzu. Vyplněný prohlídkou města, prohrou v šachách, ochutnávkou místního vína. Začínám cítit nohy a říkám si, že je čas jet dál.
Den čtvrtý:
Vyjíždím pln energie… Ideály už jsem ztratil… kopec střídá kopec, krásný panoramata nevidím, protože jedu mlhou a je pod mrakem a mrholí… ale jede se nějak tak dobře. Hlavně když mi u kiosku jiný cyklista poradí, že mám hodně podhuštěný kolo. Dofoukávám a jede se úplně jinak. Na oběd se zastavuji v nějaké horské chatě.
Číšník přináší menu v němčině.
Poprosím, že bych chtěl menu v angličtině.
Číšník přináší menu v angličtině.
Objednávám si schnitzel v němčině.
Číšník nechápe.
Odpovídám „no co no“.
Číšník „no jo no“.
„Co?“
„Co co?“
„No co co?“
Následuje půlminutová debata dvou retardů, než se dozvím, že dotyčný je Čech… pak se mě ptá, zda chci řízek nebo schnitzel… Totálně mě zacyklí a udělá si ze mě srandu. Směje se. Nedávám mu dýško. Nesmějte se. Dojíždim do Lienzenu. Na náměstí zadávám adresu hotelu, kde bydlím. Napíše mi to, že je 15 km daleko. V duši se bojím, že se budu vracet na ten dementní kopec, co jsem teď sjel a prsty se klepou při oddalování mapy, jak kdyby bylo -30. Uf… 15 km směrem kam jedu. Vele Uf. Dojíždím a umírám. Nohy bolí. Ale etapa byla fajn.
Den pátý:
Nohy stále bolí. Hledám polohu, jak si sednout na kolo. Nejde to… Nebaví mě to, říkám si, co je to za kravinu, co mě to napadlo, proč to dělám… Kopec střídá kopec, v očích sůl a předjíždí mě dvacátý dědek na elektrokole se slovama Gross God. Mám milion slov, co mu odpovědět, ani jedno není vlídné. Aspoň že už je hezky a můžu se kochat. Nechci se kochat… Chci zahodit kolo do propasti a jít si lehnout. Krize za krizí… Dojíždím do Saint Veit. Ubytovávám se a říkám si, že to nejhorší mám za sebou. Už mě to v tom Rakousku přestává bavit.
Den šestý:
Vyjíždím přes Klagenfurt na hraniční přechod se Slovinskem. Už z Klagenfurtu vidím, to co musím přejet… Včera bylo dobře. 80% toho dementního kopce tlačím. Sahám si na dno. Cestou si dávám piva. Nasedám zas na kolo a říkám si, že mi to pomohlo a dodalo energii… Super… Jedu jak drak. Po 30 m jsem zas na dně a tlačím kolo. Ale nakonec se dostávám úplně nahoru na nejvyšší bod cesty. Přejíždím na Slovinsko. Už jen dlouhý kopec dolů a rovinka do Lublaně. Jede to jak po másle a kopce nechávám za hlavou. V Lublaně spím v hotelu japonského typu, kde mám pro sebe jen buňku.
Den sedmý:
Brzo ráno vyjíždím, protože jsem stejně nemohl spát… Dostávám křeče do nohou, zadek se mi zdá, že brzo odpadne. Slovinský kopce jsou krásný, info, že se tam vyskytují medvědí mi dodává +10 strachu, ale taky +15 rychlosti. Cesta je dlouhá, ale utíká rychle. Přejíždím hranice do Itálie a už mi jen chybí kopec dolů a jsem v Triestu. A vidím moře! MOŘE!!! JSEM DOHAKE U MOŘE!!! Čekám na kámoše se safety carem a jdu si dát pivo a pizzu. To pivo mi připomíná jeden vtip a kámošova pizza zase langoš, mám dobrou náladu.
Den osmý:
V Itálii mi nefungují data, tak z Triestu vyjíždím jen pomocí kompasu. Daří se, ale je to delší než čekám. Slovinské a chorvatské pobřeží je hornaté, a dává mi to sežrat, posledních 15 km bolí. To kolo už nebylo nic než bolest, ale slaný vzduch od moře povzbuzuje. Oskar žhne a já dojíždím do kempu v Novigradu. Zruč nad Sázavou – Novigrad splněno. Jsem tu… Čekám euforii, ale vzhledem k tomu, že mě tělo vyhlašuje stávku, sedám v restauraci a dávám si pizzu a pivo. Následně se nakládám do slané vody. Hodnotím cestu a říkám si, že to byl zážitek… Ale už nikdy víc. Do příběhu jsem nemohl přidat spoustu věcí. Jak kvůli tomu, že jsou pikantní, tak i kvůli tomu, že by to bylo 3x delší. Ta cesta byla zážitek neskutečný. Překonal jsem sám sebe. Jak čas plyne… Myslím si, že příští léto vyrazím někam jinam… Paříž? Londýn? Toť otázka. (tok, jot – foto: Tomáš Korel)
